Faráři, kaplani a administrátoři

Kněží, kteří působili ve farnosti Lanžhot a podrobnější historie

Český kronikář Kosmas ve své kronice zmiňuje, že už v 11. století úřadoval v nedalekém Podivíně biskup Vracen. Pod jeho správu patřilo v podstatě celé dnešní Břeclavsko a část Hodonínska.

V půli 12. století n.l. patřil Lanžhot (resp. Starý Lanžhot, tehdy ještě Strážovice, dnes nacházející se na Kyjovsku) pod arcijáhenský kostel v Břeclavi. Lze tedy usuzovat, že náboženský život zde určitým způsobem fungoval už tehdy. Během 50. let 13. stol. však vlivem jednak špatných přírodních podmínek (záplavy) a jednak nejisté politické mezinárodní situace většina obyvatelstva odešla do oblasti Kyjovska a Strážovice v lokalitě Starého Lanžhota postupně zanikly.

Náhradou vzniklo opevnění navzané Súhrady, a to jako pojistka proti útočným Rakušanům nebo Uhrům. Když převzal do svých rukou od Karla IV. mýtné právo na Moravě jeho příbuzný Jošt (zvaný příznačně Moravský), nechal v 70. letech 14. století vybudovat blízko opevnění Súhrady ves, která se brzy rozrostla v městečko. Nové sídlo dostalo německý název Landshut, ovšem místní obyvatelé si jej počeštili na Lanžhot a lokalitě někdejších Strážovic připadl název Starý Lanžhot. Stejně jako strážovičtí, i Lanžhoťané měli za úkol strážit zemské hranice (rakouské i uherské) a pomáhat s výběrem mýta, a to na nově zbudovaném mostu přes Moravu, tvořící přirozenou hranici Moravy a tehdejších Uher. 

Lanžhot se rychle rozrůstal a už v době první doložené písemné zmínky v r. 1384 měl přibližně 75 domů, což byl oproti jiným tehdejším městům, a to i daleko větším, poměrně nadstandard. Co se týče náboženského života, na Moravě v té době legálně sídlili příslušníci různých církví, stejně tak tomu bylo i v Lanžhotě.

Podle různých historických pramenů se v Lanžhotě jednoznačně nacházela římskokatolická farnost v 2. pol. 14. stol. Kolem r. 1550 byl na současném místě vybudován gotický kostelík se hřbitovem, 7. května 1605 byl však vpádem povstalců z řad Uhrů pod vedením bohatého magnáta Štěpána Bočkaje úplně zničen. 

R. 1597 se připomíná českobratrská evangelická škola a také sbor pod vedením pastora/kazatele jménem JAN SCHLEEFISCH, rodáka z Hadravic v Uhrách. Začátkem 17. století se pak o vzdělání lanžhotské mládeže zasloužil i JAN FRANTIŠEK ŠTYVAR, který později v Lanžhotě působil krátce i jako farář. 

---------------------------------------------------------------------------

1. ŠTĚPÁN BUČIČ (listopad 1612 – † 5.3.1658) – první historicky doložený katolický farář v Lanžhotě. Byl zde dosazen v roce 1612 majitelem panství Karlem z Lichtenštejna, aby převedl na katolickou víru jinověrce a obnovil činnost římskokatolické církve v obci. Podle historických pramenů v Lanžhotě ještě r. 1616 nebyl kostel a bohoslužby se musely konat na různých světských místech. Farář Bučič navíc ani neměl kde bydlet, neboť za nájezdů fara lehla popelem. 

Další pohromy se dočkal Lanžhot 20. září 1619, kdy zas a opět vyhořel. Stalo se tak po rebelii majitele břeclavského panství Ladislava Velena ze Žerotína, císař proti němu vyslal vojsko vedené gen. Dampierem. Ten se 19. září 1619 zmocnil břeclavského zámku. Stará i Nová Břeclav také lehly popelem.

Kníže Karel významně dopomohl k znovupostavení kostela a peníze na živobytí, které by jinak Bučič od jinověrců prostřednictvím desátků nevybral, vybíral tyto povinné desátky kníže a dával namísto nich knězi 40 zlatých ročně. Po náboženské stránce zde měl nový farář také co dělat, poněvadž ke katolické víře se přihlásila jen menšina obyvatelstva (ostatní byli buď utrakvisté, luteráni, novokřtěnci nebo příslušníci Jednoty bratrské), tudíž minimálně počátky jeho působení měly dosti misijní charakter. Na pamětní desce zvenčí východní strany je v latině uvedeno, že za 45 let své služby v Lanžhotě převedl na katolickou víru 123 kacířů. Působil zde až do své smrti.

        Kdo působil v Lanžhotě mezi roky 1658 a 1667 se dnes již neví a kvůli ztracené první matrice už to, bohužel, ani nelze zjistit. V této době byl podivínským děkanem jistý Dominik Parfes.

2. MARTIN KORÓN / KORON (23.5.1667 –  1. pol. r. 1674) – přišel ze Slovenska, rodák z nedalekých Kútů. V r. 1662, tedy v době působení neznámého předchůdce, bylo započato s vedením farních matrik. Z r. 1672 pak pochází v matrice dochovaný záznam o vzhledu a vybavení tehdejšího lanžhotského kostela (více informací v záložce Historie > Kostel). V tomtéž roce se uskutečnila také pravděpodobně první zaznamenaná děkanská vizitace v Lanžhotě, jednalo se o návštěvu strážnického děkana. V 1. polovině r. 1674 farář Korón dobrovolně rezignoval na funkci faráře a odešel. Jeho odchodem se na dalších cca 11 let stala lanžhotská farnost jakýmsi "dočasným odkladištěm" kněží, poněvadž se zde ve zmíněném horizontu vystřídali hned 4 kněží.  

3. JAN FRANTIŠEK KÜRSCHNER / KIRCHNER (4.6.1674 – leden 1677) – přeložen do Blatnice pod sv. Antonínkem, kde působil téměř přesně 2 roky.

4. JIŘÍ ALOISIUS HALÁMEK (21.1.1677 – 1678/1679) – zprvu farář, později pouze administrátor, odešel do Vlčnova (funkčně povýšil již r. 1678).

5. JAN FRANTIŠEK ŠTYVAR (1678 – 3. čtvrt. r. 1679) – jako farář zde jen necelý rok, poté odešel do Nivnice. 

6. (JAN) JOSEF ZUBÍK (25.9.1679 – leden 1681) – rodák ze Bzence, přeložen do Blatnice pod. sv. Ant., kde působil do r. 1691. Za jeho působení v r. 1680 zasáhl Lanžhot mor (podle zpráv z Podivína a okolí).

7. JAN ADALBERT / ADALBRECHT NĚMECKÝ (21.3.1681 – † 1685) – jeho úmrtí v Lanžhotě je potvzeno. 

8. (J.) MICHA(E)L ŠVAGERKA (21.5.1685 – 1694?)

9. JAN / JOSEF SPEČKÁŘ (29.7.1694 – 1711) – brzy po svém nástupu měl problémy s vrchností, které vadilo, že si farář Spečkář libovolně mění a vybírá kostelníky, aniž by o tom informoval nebo se poradil, a že tito kostelníci často dluží robotu. Dále si rabensburský hejtman stěžoval olomoucké konzistoři, že farář nemá v pořádku kostelní a špitální účty. Spory s ním zašly nakonec až do té míry, že kostelníci byli Lanžhotu odebráni a neměl, tudíž, kdo zvonit. To se znelíbilo farníkům. Farář tvrdil, že vším je vinen hejtman Willinger. On sám to pak po dlouhou dobu neměl v Lanžhotě jednoduché, neboť kvůli svým sporům s vrchností si často poštval proti sobě i lid. V říjnu 1695 je evidována pravděpodobná běžná vizitace farnosti Václavem Leopoldem Gothfriedem Fialou, děkanem ve Veselí nad Moravou (kontrola např. farních účtů, které byly vedeny od r. 1629).

Dne 18. března 1707 vpadli do Lanžhota kurucové = pozůstalí Bočkajovců a zvláště Rákósziovci pod vedením Františka II. Rákósziho. Farář Spečkář naštěstí stihl nejdůležitější a nejcennější vybavení kostela včas ukrýt na rabensburský zámek. Rákósziovci vyplenili obec, zapálili a vyplenili faru a mučením přinutili faráře vyzradit úkryt lanžhotských radních. Poškodili také samotný kostel, zničili např. dosavadní varhany. Po těchto událostech byla fara zničená, Lanžhoťané však nejevili velký zájem neoblíbenému faráři pomoci v bídné životní situaci. Nicméně nejnezbytnější zázemí fary bylo opraveno v následujícím roce. 

V r. 1709 byly nejnutnější opravy fary dotaženy do konce, nicméně přišla v debatu otázka, kdo opravy zaplatí. Lanžhotší farníci velmi podle obelhali faráře, když mu sdělili, že obnovu bude hradit hejtmanství. Když se pak totiž Spečkář na hejtmanském úřadě ptal na příslib financí, tamější úředníci neměli tucha, o čem mluví. K 9. říjnu 1710 je evidována v Lanžhotě 2. děkanská vizitace veselského děkana Fialy, při níž si farář stěžoval na bídný stav farnosti, zejména morální. Farář Spečkář nakonec v r. 1711 z Lanžhota odešel (neznámo kam).

        -. Josef Špekáč (kolem r. 1707) – Pravděpodobně osoba totožná s farářem Spečkářem (vznik zřejmě špatným opisem).

10. ONDŘEJ VANÍČEK (1707?/1711 – † 8.9.1719) – významný a narozdíl od předchůdce oblíbený farář. Uspěl se svou snahou obnovit poničený kostel, od knížete Antonína Floriána z Lichtenštejna dostal všechen stavební materiál a r. 1718 se začalo s obnovou. V kostele nechal nahradit dřevený strop klenbou a v zadní části kostela vybudovat kruchtu (kúr, chorus). Pořídil do kostela 24 dřevěných lavic (které jsou v kostele po několika drobných restauracích dodnes) a nové varhany (za cenu 100 zlatých, uhrazené zčásti patronem, zčásti zbožnými farníky). Na něm rovněž záleželo opětovné zútulnění farní budovy. 

11. MATOUŠ / MATĚJ KONEČNÝ (1717?; 13.10.1719 – červenec 1720) – po necelém ročním působení odešel do Moravské Nové Vsi (a byl též administrátorem Mikulčic), kde působil 2 roky. Nelze s jistotou říci, zda zde nepůsobil už jako kaplan s otcem Vaníčkem (v tomto se kroniky a zápisy trochu rozcházejí), nicméně jisté je, že po jeho smrti do července 1720 řídil farnost jako administrátor.

12. JOSEF KUCHYŇKA (14.7.1720 – † 18.1.1740) – olomoucká konzistoř, pod jejíž patronát tehdy Lanžhot patřil, napomínala 27. května 1723 diecézní faráře, aby důsledně vedli své matriky. Tato povinnost se, zvláště na venkově, teprve vžívala a kněží je často rádi delegovali na obecní učitele či kostelníky, v horším případě jejich vedení zanedbávali či vůbec neprovzovali. Lanžhot nebyl výjimkou.

1. dubna 1733 blízko fary vypukl neopatrností opilé občanky Kateřiny Bobrové, která pekla koláče, ničivý požár, který se vlivem povětrnostních podmínek rozšířil i na faru, která lehla popelem i se sýpkou a stodolou. Farář se ocitl na mizině. Vyhořela rovněž téměř celá obec, farní úřad se dočasně přesunul do prostor u dnešní Staré školy na ulici J. A. Komenského. Za jeho působení postihla farnost i městečko nejedna katastrofa (např. hned 17. května 1733, kdy uhodil mráz a zničil i dochovanou či právě uzrálou úrodu, pravidelné povodně a záplavy, požáry či problémy se špatně opraveným zázemím kostela).

13. JAN SARKANDER RYZÍ (1. čtvrt. r. 1740 – 1755) – převzal péči o farníky a z důvodu, že lanžhotská fara byla dlouhodobě chudá, spolu s tím i vleklé spory o desátky. Domáhal se tzv. malého desátku (který byl v Lanžhotě na podporu faráře zaveden v 2. pol. 17. stol. a skládal se z čočky, prosa, hrachu, zelí a kukuřice a příp. ještě dalších plodin), kterýžto však už r. 1695 mnozí Lanžhoťané odmítali odevzdávat. Přestože si farář Ryzí stěžoval až u knížete Josefa Václava z Lichtenštejna, r. 1744 jej prohlásila lichtenštejnská vrchnost za nevymahatelný. S neochotou obyvatel odevzdávat malý desátek, navzdory větším a bohatším sklizním, se projevovala i jejich klesající zbožnost, třebaže v otázkách stavby drobných sakrálních staveb se s farníky dohodl bez problému. Z r. 1743 nebo 1744 pocházelo např. martyrologium Panny Marie Bolestné, kdysi stojící u staré polní cesty do Břeclavi (zvané "Huboká cesta"). Stupňující se neshody nicméně nakonec vyústily v Ryzího odchod do Nové Vsi r. 1755. 

14. JOSEF MIKŠÍK (1755 – † 1.4.1781) – farář, zakladatel ovocné a zelinářské zahrady. Také on měl problémy s hospodářstvím farnosti, k  tomu přináležely pak i starosti o vlastní živobytí (opět kvůli lanžhotské zatrpklosti a neochotě k odevzdávání desátků a jiných plodin, v rámci čehož si 30. června 1768 opět stěžoval hejtmanovi (tentokrát to byl desátek z fazolí a kukuřice)). Výnosem Josefa II. bylo zakázáno pohřbívat ve městě (u sídel), proto byl hřbitov postupně přesunut na místo, kde se nacházel až do r. 1831. Od r. 1780 se (tak) již u kostela nepohřbívalo.

    14a. Pavel Květoň (kolem r. 1768) – zmíněn jako kaplan v knize Lanžhot – příroda a dějiny (TEPS PRAHA 1983). Byl to on, kdo jednoho ukrajinského či ruského vojáka jménem Ivan Kozlov, poslal k vojenskému kurátovi do Hustopečí, když za ním přišel, aby jej vyučil katolické víře. Kaplan, který tehdy byl v Lanžhotě pravděpodobně jen krátce, záporně argumentoval námitkami, že nemá zkušenosti, jak v takových případech postupovat, ani povolení církevních úřadů.

15. JIŘÍ SEKORA (8.5.1781 – 2. čtvrt. r. 1793) – rodák z Uhřic, přišel z Ostrožské Lhoty a odešel do Moravské Nové Vsi, kde r. 1800 zemřel. Archiv se zmiňuje o místoděkanské funkci u jeho jména v rámci děkanství podivínského (to existovalo v letech 1694–1951) v r. 1794. V letech 1784–1787 byla postavena naproti kostela nová fara, do té doby bydlel patrně v některém ze selských domů. Ekonomicky zdatný člověk; zapisoval, co vše mu lanžhotští farníci dluží a na vlastní náklady r. 1788 zakoupil za 30 zlatých a obdělával malé pole, z nějž odváděl "činži" ve výši 1 zlatého. V r. 1791 ovšem už situace zašla tak daleko, že dne 14. září t.r. navštívila městečko vyšetřující komise z krajského úřadu v Brně a sdělila Lanžhoťanům, že jsou povinni dávat duchovnímu správci desátek ze všech plodin, navíc bez ohledu na místo vypěstování.

     15a. Jan Hilbert (1789?) – zmíněn jako kooperátor v archivu biskupství, později farář v Želeticích.

     15b. + 16a. František Dobrotský / Dobrovský (1790 – 3.2.1798) – později farář v Schamdorfu (inkardinován do arcidiecéze vídeňské).

16. FRANTIŠEK XIMENES / XIMANES (20.8.1793 – † 6.10.1815) – za jeho působení ve farnosti působili výpomocní františkáni ze slovenské Skalice; zemřel zde a byl pohřben na bývalém hřbitově v prostoru u dnešní Staré školy. R. 1802 fara po zásahu bleskem opět vyhořela, nicméně podařilo se ji obnovit. 4. a 5. května 1801 je evidována návštěva brněnského biskupa Vincence Josefa Schrattenbacha za účelem biřmování (tuto svátost mělo dle zápisu faráře přijmout až 1411 osob), nicméně faráři šlo asi spíše jen o to, aby biskup srovnal věřící a povzbudil je k podpoře farnosti. 

Ve dnech 5.–13. prosince 1805 faru obsadili vedoucí 300 francouzských dragounů – generál a jeho pobočníci, a zatímco generál s mladším se chovali ke zdejším přívětivě, starší adjutant nekrotil své rozhořčené emoce ani před farářem. Farář a jeho "služebnictvo" se tak na pár dní z fary stáhli, aby měli klid. 

Zemřel začátkem října 1815 pravděpodobně na stářím zapříčiněné vyčerpání, doprovázeném jistými fyzickými problémy (v příp. o. Františka Xim. zvláště dušnost).

     16b. Josef Klátil (11.9.1798 – 18.5.1801) – přišel z Mohelna

    16c. Franz Kunert (kolem r. 1805) – není úplně jasné, zda působil jak farní vikář v Lanžhotě pod oběma faráři nebo nebyl nějaký čas administrátorem.  Od 0. let 19. století už postupně přestaly dohady o malý desátek, Franz Kunert se jej, ač si také stál za nárokem na něj, dobrovolně vzdal. Dopomohl tak k ukončení léta vleklých sporů farníků s duchovními.

     16d. Josef Bohuňovský / Bohunovský (1798?/1806 – 1815/1816) – prosadil mezi Lanžhoťany vakcinaci proti pravým neštovicím, zaznamenal také údaje o prvním očkovaném dítěti v Lanžhotě – byla jím Apolonie Kuhnová, nar. 15. prosince 1798. Několik měsíců před smrtí F. Ximenese se stal ve farnosti administrátorem a postupně vykonával prakticky všechny farářské povinnosti. Po odchodu dle archivu brněnského biskupství inkardinován do vídeňské arcidiecéze. Byl to velmi vzdělaný a pokrokový člověk.

17. ANTONÍN BÍLEČEK / BILÍČEK (leden 1816 – † 2. pol.? r. 1819) – zemřel zde, byl pohřben na bývalém hřbitově. 

18. PAVEL / KAREL PŘÍHODA (20.10.1819 – 1849/1850) – rodák z Uherské Skalice (dnes Skalica na Slovensku). Přišel ze služby kuráta (resp. kaplana / vikáře) v Mikulčicích (působil tam od r. 1818), po službě v Lanžhotě pravděpodobně odešel do důchodu. Z r. 1820 je dochován další soupis vybavení kostela, tentokrát věnovaný zvláště zvonům.

Významně se zasloužil o stavební úpravy a údržbu kostela, založil ve farnosti spolek Bratrstvo mírnosti a střídmosti (dle pramenů 1. června 1845), z farních peněz obdarovával potřebné. Poněvadž se mu ale nepodařilo dosáhnout rozšíření kostela (kapacitní důvody, původní kostel byl jednolodní), odkázal ve své závěti farnosti 14 000 zlatých na tuto akci určených. 

20. června 1825 Lanžhot zasáhly záplavy, naštěstí však ne tak tragicky, jako Mikulčice a Tvrdonice. 3. června 1827 je zaznamenáno krupobití, které stihlo Lanžhot, Kostice a Tvrdonice a další částí okolních obcí a 12. června téhož roku pak velká voda. Tehdejší úroda byla z velké části zničena a znehodnocena. V r. 1831 vznikl nový hřbitov na ulici Kostická (přemístěn z kapacitních a prostorových důvodů původního hřbitova na pozemku dnešní staré školy). Před/Kolem r. 1850 pro nemoc odešel do Břeclavi, kde zemřel 29. května 1863 a pohřben byl v Lanžhotě do kněžského hrobu.

    18a. Ignác Grätzmann (kolem r. 1845) – zmíněn jako kaplan a jeden z prvních členů Bratrstva mírnosti a střídmosti v knize Lanžhot – příroda a dějiny (TEPS PRAHA 1983).

    18b. Jan Materna (1842? – 1850) – dle některých pramenů přišel do farnosti už r. 1842, následujících 7 či 8 let tedy pravděpodobně vypomáhal otci Příhodovi jako farní vikář (pomocný kněz).

19. JAN MATERNA (1850? – † 1863) – Bratrstvo mírnosti a střídmosti, vážený a vlivný spolek, na nějž měl vliv bývalý farář Příhoda, nabyl velkého významu. Avšak čím víc se rozšiřoval, tím méně pevně fungoval a pravděpodobně se brzy rozpadl. V r. 1850 fara i s kostelem vyhořely. V r. 1854, jakožto finální krok po obnově kostela, byly pořízeny a instalovány nové varhany (stály 600 rýnských zlatých), které byly používány do r. 1893. V roce 1859 požádal farář Materna o nového kooperátora, žádost byla zamítnuta. Pohřben na lanžhotském hřbitově.

    18a. Jan Rajský ( ? – 1852) – zmíněn v pramenech diecézního archivu, zemřel ve Vídni.

20. JAN HÖNISBERGER (1863 – † 1875) - pohřben na dnešním hřbitově. V r. 1863 byla, při příležitosti Cyrilometodějského milénia, zvenčí vedle presbytáře (na straně u věže) postavena socha sv. Jana Nepomuckého, která stojí dodnes. 

21. DOMINIK GOTTWALD (1875 – † 22.6.1904) – farář a v průběhu svého působení v Lanžhotě i děkan (podivínský), nar. 31.7.1829. Kostel byl téměř kompletně přestavěn, zůstal jen presbytář, sakristie a věž; nový kostel byl bohatší o boční lodě, vybudován v neoklasicistním eklektickém stylu podle návrhů dvorního lichtenštejnského architekta Karla Weinbrennera. Při té příležitosti byly také pořízeny nové varhany z dílny varhanáře Braunera (rok výroby 1893). Ty se nyní, po téměř 130 letech užívání a generální opravě z let 2018–2019, jeví jako poruchový a problémový nástroj (experimentální výtvor). O jejich dalším osudu se dodnes jedná. 

V 2. pol. 90. let 19. stol. byl v Lanžhotě založen Katolický politický spolek (zamýšlen snad jako určitá konzervativní protiváha vůči pokrokářské Besedě (sociálnědemokratický a pravděpodobně, na tu dobu, liberální spolek)). Kolem r. 1900 se dle pramenů začal Lanžhot registrovat jako městys. Farář Gottwald pohřben na dnešním hřbitově.

     21a. Eduard Sobotka – kaplan (do 18.3.1899), později farář v Dobřínsku.

     21b. Josef Josefovský – kaplan, později farář v Nevojicích.

22. ANTONÍN ŠTOURAČ / ŠŤOURAČ (28.5./5.6.1904 – červen 1934) – přišel z kaplanské služby v Břeclavi. Krátce po jeho příchodu byl vyměněn Hlavní kříž na hřbitově (dřevěný) za nový kamenný od nezámého břeclavského sochaře; ten byl požehnán 21. května 1905. V březnu 1912 se uskutečnily 1. doložené Lidové misie. V r. 1913 bylo v Lanžhotě, Dolních Bojanovicích a Hartvíkovicích evidováno několik vloupání a vykrádání kostelů. R. 1916 nechala lanžhotská výměnkářka Anežka Kyclová na vlastní náklady postavit vedle kostela sochu sv. Anny.

     22a. František Špička – kaplan (11.11.1904 – 22.1.1908) – později se stal farářem v Podivíně a děkanem podivínského děkanátu a r. 1912 požehnal kostel sv. archanděla Michaela v Ladné (ten byl oficálně vysvěcen až r. 1914, Ladná už tehdy spadala pod duchovní správu Podivína). V průběhu kněžské služby byl jmenován monsignorem (neznámo kdy). 

     22b. František Švábeník – přišel 7.2.1908, kaplan a katecheta.

     22c. Karel Kočvara – kaplan, nástup neznámý, 10.9.1912 odešel do Strážku, později byl farářem v Měníně.

     22d. Alois Štourač / Šťourač – bratr faráře Antonína přišel na hody – 15.9.1912 a odešel na hody – 17.9.1922 do Brankovic (už do farářské služby).

     22e. Josef Otruba (1919 – 15.3.1922), výpomocný kaplan, později farář v Běhařovicích.

     22f. Bedřich Matějka – nástup neznámý, po hodech v roce 1922 (2. pol. září) odešel do Pohořelic, později kaplan ve Slavonicích (1925), zemřel 7.10.1962.

     22g. Vojtěch Koudelka – kaplan, který přišel z Tvrdonic (neznámo kdy), 25.9.1924 odešel do Dlouhé Lhoty a později byl farářem ve Zbýšově.

     22h. Josef Jančík (1924 – 8.9.1925) – profesor teologie, později místorektor semináře. Odešel na Brno-Petrov, později byl hlavním kazatelem při lidových misiích v r. 1947.

     22i. Antonín Vala (5.9.1925 – prosinec 1927) – kaplan, který se dle dochovaných informací během Vánoc 1927 údajně ztratil. Dle archivu sloužil až do r. 1947 (ale může také jít pouze o shodu jmen).

     22j. Antonín Jaroš (1926/1928 – 1930), kaplan.

     22k. Josef Melichar (2.2.1930 – 1933), kaplan, později děkan a farář v Radostíně.

     22l. Konrád Steffel – rodák z Jihlavy, později farář v Lednici na Moravě.

23. ANTONÍN F(I)ALA (1.7. – 31.8.1934) – před příchodem do Lanžhota kooperátor v Brně-Komíně (1928–1932), zde dočasný administrátor.

24. R. D. JOSEF HÜBNER (1.9.1934 – 15.1.1952) – administrátor a farář; byl nuceně přeložen (na nátlak komunistické totality). Za jeho působení byly v prosinci 1936 (kdy bylo narychlo opraveno a obnoveno nejzbytnější zázemí fary) a na přelomu dubna a května 1947 (po válce) uskutečněny Lidové misie. Z r. 1947 zůstal jako památka dřevěný kříž u hlavního vchodu do kostela, restaurovaný za působení p. faráře Pavla Römera. Když odcházel, vzal s sebou farní kroniku, aby se prý "nedostala do nesprávných rokou". Pozůstalí po jeho smrti po r. 1990 kroniku vrátili.

VÍTEJTE NA OFICIÁLNÍCH STRÁNKÁCH ŘKF LANŽHOT V DĚKANÁTU BŘECLAV S KOSTELEM POVÝŠENÍ SV. KŘÍŽE.

AKTUALITY

DALŠÍ DŮLEŽITÉ INFORMACE NAJDETE I NA WEBU

www.farnosttvrdonice.cz