Farnost

Historie fary

OD STŘEDOVĚKU DO KONCE 17. STOLETÍ

Farní správa na území dnešního Lanžhota fungovala už při pověstném (později ve 12. a 13. stol. románském) kostele ve vsi Strážovice na přelomu 9. a 10. století. Tehdy se jednalo patrně o lokálii.

Počátkem 70. let 14. stol. vznikl Lanžhot jako nová obec, r. 1373 se připomíná farní škola a kostel, později, r. 1384 – v rámci první písemné zmínky, taktéž. Zda v Lanžhotě už tehdy působil samostatný farář s jistotou nevíme, zato od poloviny 16. stol. je k dispozici o poznání více informací.

Vedle římskokatolické fary v městečku žili a působili také novokřtěnci (Habáni), evangelíci a Jednota bratrská. Od r. 1580 zde také působil českobratrský evangelický kazatel Jan Schleefisch, rodák z uherských Hadravic. Katolické faráře z té doby bohužel neznáme, a to převážně kvůli tomu, že 7. května 1605 Lanžhot přepadli, vypálili, vyplenili a rozkradli protihabsburští uherší vzbouřenci pod vedením Štěpána Bočkaje. Většina do té doby dochovaných záznamů se tudíž nedochovala.

Zmiňovaní novokřtěnci se zde poprvé usadili v r. 1565 a kolem r. 1585 si postavili vlastní dvůr, kde žili a hospodařili nezávisle na zbytku obce. Nábožensky benevolentním Lichtenštejnům, kterým Lanžhot od r. 1496 patřil, jejich přítomnost nijak nevadila. Jejich "ghetto" však bylo několikrát vypáleno nepřáteli (v letech 1602, 1605 (Bočkaj) a 1619). Na císařský příkaz museli novokřtěnci po Bílé hoře r. 1622 odejít i z Lanžhota.

Římskokatolická farnost v Lanžhotě byla obnovena r. 1612 dosazením faráře Štěpána Bučiče, rodáka z uherského Kersstenanu. Předpokládá se, že fara byla oproti kostelu obnovena dříve (kostel až na přelomu 10. a 20. let 17. stol.). Její největší problém v historii byly požáry a patrně ne všechny byly dodnes zaznamenány. 

Známou skutečností však je, že fara v Lanžhotě byly vždycky víceméně chudá, čemuž odpovídala ekonomika města i farnosti. I proto většinově dobrosrdeční Lanžhotčané zavedli v půli 17. stol. na podporu faráře tzv. malý desátek, který se následně stal předmětem mnoha sporů a hádek (na dalších víc jak 150 let). Dostával-li ho jeden farář, nástupce si činil nárok také. Nebyl-li však mezi lidmi příliš oblíbený nebo je něším štval, marné bylo jeho doprošování. Celá kauza se časem dostala až k samotným Lichtenštejnům, r. 1744 jej vrchnost označila za nevymahatelný. Přesto až farář František Ximenes z Lipníku nad Bečvou se jej symbolicky r. 1805 vzdal, aby dopomohl k usmíření farníků s kněžími.

18. A 19. STOLETÍ

18. března 1707 se Lanžhotem prohnali další Uhři, tentokrát pod vedením Františka II. Rákosziho. Obec sice nezmasakrovali tak jako jejich přechůdci před 100 lety, ale zničili kostelní varhany, pokradli dobytek, část stavení vypálili a přepadli faru. Tu v podstatě vyplenili a mučením přinutili faráře Jana Ignáce Sečkáře vyzradit úkryt lanžhotských radních. Když jim radní a zastupitelé odmítli vydat obecní kasu, 9 jich zavraždili. Nejzbytnější zázemí fary bylo i pro neoblíbeného a hádavého Sečkáře následně opraveno v r. 1708, zvelebení pak přišlo za působení Ondřeje Antonína Vaníčka (1711–†1719). Při tomto útoku patrně zanikla nebo se ztratila první farní matrika (vedená od r. 1662) a rovněž pamětní farní kniha (vedená od r. 1688). Toť další důvody informačních mezer (např. jména faráře v Lanžhotě v letech 1658–1667).

R. 1717 je evidován další uherský útok na faru, kterou vypálili a zbořili. Podařilo se ji obnovit.

Jeden z největších skandálů pro lanžhotskou faru nastal 1. dubna 1733. Blízko fary se nacházelo obydlí se slaměnou střechou a v něm pec, v níž toho dne pekla občanka Kateřina Bobrová koláče. Byla opilá už po ránu, takže na své koláče velice rychle zapomněla a záhy způsobila katastrofu. Pravděpodobně přeskočením jisker nejprve chytla slaměná střecha, dále se oheň rozšířil na faru, která shořela i se stodlou a sýpkou – farář Josef Kuchyňka se ocitl na mizině. Vyhořela téměř celá obec a občanka Bobrová patrně v plamenech našla svůj skon. Farní úřad se po této katastrofě přesunul do některé z budov u tehdejšího hřbitova (dnes pozemek staré školy).

Nová fara farnosti sloužila až do r. 1784. Farář Jiří Sekora rozhodl o její velkolepé rekonstrukci, která si nakonec vyžádala období 3 let. Po tu dobu bydlel patrně v některém ze selských domů.

Avšak už po 15 letech, r. 1802 – v době působení Františka Ximenese (1793–†1815), úderem blesku shořela. V pravděpodobně stejném vzhledu byla následně obnovena.

13. a 19. srpna 1850 zachválily Lanžhot 2 velké požáry. Vedle 234 obytných domů a spousty stodol se v plamenech zřítila i fara, své škody zaznamenal rovněž kostel. Následujcí 3–4 roky se nesly ve znamení obnov.

20. A 21. STOLETÍ

R. 1913 bylo evidováno vykrádání kostelů a far v Dolních Bojanovicích, Hartvíkovicích a Lanžhotě.

Po r. 1850 postavená farní budova byla v dalších letech opravována převážně příležitostně. Např. před prosincovými misiemi v r. 1936, kdy bylo narychlo zrekonstruováno nejzbytnější zázemí pro hosty (misionáře a kazatele).

Fronta procházející Lanžhotem mezi 5. a 11. dubnem 1945 zanechala své stopy také na faře. Nejviditelnějšími škodami byla vysklená okna a díry ve střeše po bombardování, které se chtě nechtě podepsalo i na interiéru. Po skončení bojů tedy byla provedena postupná rekonstrukce (včetně kostela), symbolicky završená r. 1947 dalšími lidovými misiemi. Rekonstrukční práce na kostele trvaly ještě do poloviny 50. let 20. stol.

V 70. letech 20. stol., za působení o. Josefa Valeriána (1968–1976), byly fara i kostel elektrifikovány.

V roce 2003 odešel po téměř 24letém působení v lanžhotské farnosti o. Vladimír Stejskal a na faru přišel mladý farář Mgr. Pavel Holešínský. Vyklízením místností na faře se zjistilo, že budova neodpovídá svým dispozičním řešením potřebám farnosti a že i stavebně je ve velmi špatném stavu. Rovněž sociální zařízení bylo nedostačující a nevyhovující. „Fara přece neslouží jen faráři, ale celé farnosti," říkával otec Pavel. Jeho první myšlenka byla ta, že když je fara prázdná, mohlo by se zrovna začít s opravou.

12. 8. 2003 oprava začala tím, že se vytrhala podlaha v celé budově, vybrala navážka pod podlahou, demontovalo topení, voda, vedení elektrické energie. Zbouraly se některé příčky a odstranila omítka ze zdí, které zůstaly stát. To vše za pomoci ochotných brigádníků nejen z řad lanžhotských občanů a mládeže, ale i studentů z Brna.

Stavba pokračovala takovým tempem, že začátkem prosince se mohlo začít uklízet. Generální úklid po zednících provedl velký počet lanžhotských žen. Na neděli 28. prosince 2003 v odpoledních hodinách vyhlásil otec Pavel „Den otevřených  dveří“ na lanžhotské faře.

V roce 2005 přišel na lanžhotskou faru nový duchovní správce – otec František, který navázal na svého předchůdce a dál pokračoval v zařizování a zútulňování fary.

V květnu 2006 se upravila část zahrady společně s kapličkou, kde se konala první Májová pobožnost k Panně Marii. 

V březnu 2009 byla fara v době bohoslužby poškozena zlodějem. Odcizil nižší tisíce korun a dalekohled, zanechal po sobě vylomené dveře.

V r. 2020 se lanžhotská fara odchodem o. Pavla Römera do Velkých Bílovic uprázdnila, a tak její volné prostory mohly být r. 2022, po napadení Ukrajiny Ruskem, nabídnuty ukrajinským uprchlíkům. Od května 2022 do července 2023 tedy farnost tímto způsobem pomohla. 20. prosince 2022 se na faru opět vloupal zloděj, tentokrát přes dvůr přelezením zdi. Chlapci Ukrajinci měli on-line výuku, a tudíž se nacházeli v budově, což zloděj netušil. Jeden z nich následně bystře zasáhl a s nasazením vlastního života (zloděj měl při sobě páčidlo, kterým ho mohl bez větších problémů zabít) většinu uloupených věcí farnosti zachránil. Jediné, co bylo odcizeno a už nezachráněno, byl projektor. Má se za to, že aby mohlo k tak rychlému zmizení dojít, bylo zapotřebí komplice. Dvoje vylomené dveře ze dvora byly následně revitalizovány, ubytovaný po zásluze odměněn. Policie kvůli neznámé totožnosti pachatele a s přihlédnutím k nepříliš vysoké výši vzniklé škody vyšetřování odložila.

Po Vánocích 2023 přišli na zdejší faru kněží-senioři Mons. Karel Janoušek a Mons. Gejza Veselý, kteří jsou od 1. ledna 2024 ustanoveni jako výpomocní kněží pro břeclavský děkanát. Z důvodu nedostatku kněží se dá předpokládat, že dokud budou tito otcové naživu, bude Lanžhot excurrendo spravován z Tvrdonic.

 

Kapličky a muky

Darmovzalovych kaplička

Na louce u silnice směrem na Slovensko je kaplička, v níž je starý obraz, který kdysi visel na starém dubu, aby připomínal několik maďarských vpádů. Když byl dub starý a odumíral, vystavěl rolník Ciprys poblíž tohoto dubu kapličku.

Pověst vypráví, že se na tom místě zjevila Panna Maria a svůj ochranný plášť držela nad lanžhotskými občany, kteří utekli před Maďary. Ti onemocněli, umírali a nakonec odtáhli, takže Lanžhot byl zachráněn.

Kaplička však několikrát neunikla ničivé síle vody vylité z břehů zdejších říček a byla z části zatopena.

Pozn.: Majitelem louky byl jistý pan Ciprys, ale přezdívku měl Darmovzal.

   

Boží muka sv. Marka

Stojí na jednom z konců Lanžhota u polní cesty (dnes ulice Olbrachtova). Místní lidé říkají, že termín Boží muka není pro tento objekt známý. Tomuto místu se říká U svatého Marka. Mládež zde mívala dostaveníčka.

Dříve na den svátku sv. Marka vyšlo z kostela procesí, jehož zastávkou byla i Boží muka sv. Marka. Historie této boží muky není známa, nicméně panuje všeobecný lidový předpoklad, že se v trojboké kapličce kdysi nacházela soška sv. Marka, kterážto byla několikrát odcizena a dnes jsou všechny tři malé niky prázdné. Stavba navíc pozbývá i křížek.

 

Boží muka súhradská

Samotná poloha Lanžhota poznamenala také jeho osudy – přes městečko se několikrát převalila vojska cizí i domácí. Pověst o původu této Boží muky zaznamenal lanžhotský skladatel písní Josef (Jožulka) Uher. Říká se, že když se blížila k Lanžhotu vojska, nebo jiné nebezpečí, byli lidé varováni a včas se mohli i s dobytkem ukrýt v lese. Jednou se mladá dívka ze Súhrad (část Lanžhota, dnes ulice Souhrady, kolem níž vede silnice II/425 Rajhrad–Břeclav–Kúty) opozdila a nepřátelé ji chytili. Mučením a znásilněním po děvčeti vymáhali vyzrazení úkrytu ostatních občanů, a když dívka nic nevyzradila, hodili ji nájezdníci do súhradské „uže“ (louže), kde utonula. Na její památku, statečné chování a na muka, která vytrpěla, lidé vystavěli kapličku, které se začalo říkat Boží muka súhradská.

Dnešní stavba není původní, protože ta původní byla několikrát větší a byla poškozena těžkými boji v roce 1945. Dodnes se od kapličky konají průvody ke kostelu.

 

Socha sv. Jana Nepomuckého

Socha se nachází za kostelem na západní straně presbytáře a byla postavena u příležitosti cyrilometodějského milénia (1863). Na čelní straně soklu je vsazena bílá deska s rytým nápisem:

Ve středu jsem narozený, ve středu jsem odsouzený, ve středu též utopený.

Kdo mne ve středu ctí modlitbou pozdraví, ten mé bude účasten u Boha přímluvy.

 

 Socha sv. Anny

Socha se nachází na náměstí u kostela. Lidé věřili, že když se neslavil svátek sv. Anny (26. července), ztrhly se bouřky a zpustošily kraj. Proto zde nechala zhotovit sochu lanžhotká výměnkářka Anežka Kyclová v roce 1916, aby se na sv. Annu nezapomínalo.

    

Hlavní kříž na hřbitově

Hřbitov na tomto místě byl zřízen až v roce 1831. Centrální kříž uprostřed hřbitova byl dřevěný a když „dosloužil“, vyhlásil farář Antonín Štourač (v Lanžhotě působil v letech 1904–1934) sbírku, při které se vybralo 511,20 Kč.

Byl pořízen nový kříž který zhotovil sochař z Břeclavi. Kamenný kříž byl vysvěcen 21. května 1905. Má připomínat všechny zemřelé. Dokazuje to nápis v kamenné desce pod křížem:

„Pro Své svaté drahé rány

Ježíši Ukřižovaný

smiluj se nad dušemi zemřelých

zde v Pánu odpočívajících!“

 

VÍTEJTE NA OFICIÁLNÍCH STRÁNKÁCH ŘKF LANŽHOT V DĚKANÁTU BŘECLAV
S FARNÍM KOSTELEM POVÝŠENÍ SV. KŘÍŽE.

AKTUALITY

 

 

 

 

 

 

 

DALŠÍ INFORMACE TAKÉ NA

www.farnosttvrdonice.cz