Historie kostela

pohled na kostel od jihu

První zmínka a zároveň i pověst o kostele je již z roku 888 – 906. Pravděpodobně se jednalo o románský katolický kostelík. Stará pověst vypráví o kostele, který se propadl do země proto, že lidé opustili pravou víru. Po propadlém kostele zůstala prohlubeň zaplavená vodou, takže tam vzniklo „Jazero“. Pověst do těch míst umístnila jádro Lanžhota.  [Na Bílou sobotu může člověk s duší neposkvrněnou hříchem slyšet zvony tohoto kostela, když přiloží ucho k zemi v místech, kde stával. (I ta nejpohádkovější pověst má obvykle určité historické jádro zkreslené časem, fantazií vypravěčů nebo úmyslné přizpůsobení současné situaci).]

Další zmínka o farním patronátu je v Zemských deskách Markrabství moravského z roku 1373, kdy je zmínka o farské škole a kostele. Kolikrát a kdy byl tento kostel vypálen a úplně zničen není známo.

Podle pověstí přišli do Lanžhota první Habáni – Novokřtěnci kolem roku 1530. Zřídili si zde svou komunitu a „spolkový dům“. V 17. století byli po mnoha pohromách a pronásledování nuceni odejít do Uher.

Kolem r. 1550 byl v Lanžhotě vybudován gotický kostel se hřbitovem, a to na současném místě. V r. 1605 byly však kostel i hřbitov vpádem Uhrů zničeny. R. 1612 přišel nový, historicky doložený kněz, Štěpán Bučič. Horlivostí farníků byl vybudován nový kostel. Z r. 1672 se v matrice uchoval popis tehdejšího kostela. Měl dva oltáře – hlavní byl zasvěcen Nanebevzetí Panny Marie a postranní Nejsvětějšímu tělu Ježíšovu. Byl zaklenut jenom v presbytáři a loď kostela měla dřevěný trámový strop. Sakristie byla za hlavním oltářem a nad ní byla kruchta (kúr) bez varhan. K výbavě kostela patřili dva stříbrné kalichy, stříbrné cimborium a monstrance, ciborium, lampa a dva zvony.

Zásluhou faráře Ondřeje Vaníčka byl lanžhotský kostel opravován roce 1716. Dřevěný strop byl vyměněn za klenutý, v zadní části kostela vybudoval kruchtu (kúr), byly vyměněny zničené varhany za nové, pořízeno 24 lavic, kazatelna a křtitelnice. I přes různé úpravy nestačil kostel svou kapacitou pojmout návštěvníky bohoslužeb, a proto se usilovalo o jeho rozšíření.

Horlivým prosazovatelem o rozšíření kostela byl i farář Pavel Příhoda. Když v květnu 1865 zemřel, zanechal závěť, ve které odkázal na stavbu kostela 14 tisíc zlatých, které uložil u brněnské banky. Jeho nástupce P. Dominik Gottwald ve snaze o rozšíření kostela pokračoval, ale potřeboval souhlas knížete z Liechtensteina. Radní si chtěli knížete po prohraném sporu o les udobřit, proto ho jmenovali čestným občanem městečka. Nakonec dal kníže k přestavbě kostela souhlas. Pro čas přestavby byl náhradní prostor pro bohoslužby ve stodole místního farníka. Přestavba byla dokončena v polovině roku 1893. Ze starého zůstala jen sakristie, kněžiště a výstup na zvonici. Z téhož roku pocházejí současné varhany. Z pozůstalosti faráře P. Příhody bylo hrazeno 80 % výdajů, občané přispěli 15 % a kníže financoval zbylých 5 %.

Ani ve válečných letech nebyl kostel ušetřen. V dubnu 1945 obsadili Němci věž kostela, ze které si udělali rozhlednu. Při osvobozovacích bojích byla věž ustřelena a zřítila se na zem. Kostel byl znovu opraven a zasvěcen Povýšení sv. Kříže.

Díky horlivosti farníků byl kostel uveden do dnešní podoby a krásy. V minulých letech se v kostele (interiéru i exteriéru) konala řada drobných úprav a oprav.

TRIDENTSKÁ LITURGIE V LANŽHOTĚ, r. 1954; na obr. kněz (farář) R. D. František Kvasnička, osoba s misálem kostelník Jan Straka, klečící  chasa a ministranti. Zdroj: file:///C:/Users/Acer/Downloads/93_Lanzhot%20Zpravodaj%2004_09.pdf (Městský zpravodaj č. 4 z r. 2009).

Historie zasvěcení kostela - hody

Jak jste se mohli dočíst v rubrice o historii lanžhotského kostela, je kostel zasvěcen Povýšení svatého Kříže. Oslavě zasvěcení kostela se říká posvícení, na Moravě říkáme hody. Oslava v kostele přechází k oslavě lidové, k tanci a zpěvu, tak, jak to po staletí bývalo a je do dneška, i když v současné době si někteří občané hody vůbec s oslavou kostela nespojují. V lanžhotském zpravodaji, který vychází v předhodové době, se několik článků zabývá také touto tématikou, tedy zasvěcení kostela. Pan Josef Uher ve svém článku o historii svátku Povýšení svatého Kříže uvádí:

Starším lanžhotským generacím není třeba vysvětlovat, že podle tradice určuje datum konání hodů svátek Povýšení svatého Kříže, připadající vždy na 14. září. A to tak, že první neděle po něm se stává nedělí  h o d o v o u.  Pokud  14. září připadne na neděli, je ona hodovou. A proč právě svátek Povýšení svatého Kříže určuje datum konání lanžhotských hodů? To proto, že symbolu Povýšení svatého Kříže je zasvěcen místní kostel. Toto je tedy v širší známosti (ne u mladých a nejmladších generací). Ale málo se už ví, z jakých důvodů a kdy svátek Povýšení svatého kříže vznikl. Literatura je pramenem našeho poznání i v tomto případě. Dejme jí slovo…

    Jako symbol své víry první křesťané kříž neznali a neužívali. V časech jejich krutého  pronásledování kolem roku 300, za Diokleciána, nebylo radno veřejně se ke kříži hlásit. Pro křesťany a kříž k příznivým změnám dochází až po roce 312, za císaře Konstantina Velikého. Církevní otec Jan Zlatoústý koncem pátého století píše o kříži jako symbolu a předmětu křesťanů, který už mohou veřejně a bez obav nosit a vyznávat. Před tím místo kříže opatřovali stěny katakomb, domů nebo náhrobky kresbami beránka, ryby, kotvy nebo holubice.
Literatura zachytila také legendu o tom, jak svatá Helena, matka císaře Konstantina, objevila v roce 326 v Jeruzalémě Pravý kříž, na němž byl ukřižován Ježíš Kristus. Spolu se svým synem dala postavit baziliku Božího hrobu, ve které byla posvátná relikvie uchovávána. Úlomky z kříže putovaly pak do celého světa.
V roce 614 se zmocnil Jeruzaléma perský král Chosroes, který kříž uloupil a vzal si ho do hlavního města své říše Ktesifonu. Až za čtrnáct let, když byzantský císař Herakleios perského krále porazil, vrátil se kříž do Jeruzaléma. K tomuto jeho návratu došlo 14. září 628. Právě tuto událost připomíná v liturgickém (křesťanském bohoslužebném řádu) kalendáři svátek Povýšení svatého Kříže. Už 1394 let…

Náš kostel je zajímavý jednou zvláštností.

Kostely mívají v interiéru obraz, sochu nebo vitráž, která se týká  zasvěcení kostela. V našem kostele by to tedy mělo být zobrazení Povýšení svatého Kříže. Jenže za hlavním oltářem máme krásnou vitráž s tématem Nalezní svatého Kříže.Také k tomuto se v našem zpravodaji vyjadřuje pan J. Uher:
Stalo se někdy na sklonku devatenáctého století, že jistá firma obdržela z dvou městeček objednávky na zhotovení barevného mozaikového okenního obrazu do kostela: jeden měl představovat téma – výjev P o v ý š e n í  sv. Kříže a druhý N a l e z e n í  sv. Kříže. První objednávka přišla z farnosti moravského městyse Lanžhota a druhá z rakouského Hohenau (Cahnov). Tehdy patřila obě městečka do Rakousko – Uherska. Lanžhotští měli kostel zasvěcený Povýšení svatého Kříže a Cahnovští oproti tomu Nalezení svatého Kříže. Z tohoto je jasný smysl objednávek.
Za hlavním oltářem v našem kostele máme velké barevné mozaikové okno s výjevem, který představuje, a teď pozor, N a l e z e n í  sv. Kříže! Ačkoliv máme kostel zasvěcený P o v ý š e n í  sv. Kříže. Nu a v Cahnově mají mozaikové okno s výjevem P o v ý š e n í   sv. Kříže, ačkoliv je jejich kostel zasvěcen N a l e z e n í  sv. Kříže. Jak je to možné?

A my vysvětlujeme:
Obě farnosti patřily pod správu Liechtensteinů a při instalování došlo k záměně. Možné je, že by výměna obrazů byla finančně náročná, a proto o ni léta nikdo neusiloval. Až bývalý duchovní správce Mgr. Pavel Holešinský se o tuto možnost začal zajímat. Telefonicky se spojil s farností cahnovskou a zjistil, že výměna by možná byla, ale není to jednoduchá záležitost, jelikož kostel v Cahnově je památkově chráněnou budovou a žádost by se musela domlouvat s vyššími institucemi. Protože Mgr. P. Holešinský z naší farnosti odešel, už se jednání neuskutečnilo. Je možné, že se časem obě farnosti domluví a výměnu zajistí.


Jaroslava Bartošová

AKTUALITY

 

 

 

 

 

DALŠÍ INFORMACE TAKÉ NA

www.farnosttvrdonice.cz